Zimní slunovrat

Zimní slunovrat je jeden z nejdůležitějších starých svátků v roce. Něco končí a něco začíná. Mezi tím je tenká hranice, v níž můžeme i nahlížet do budoucnosti. Přečtěte si výklad, který jsem v tento den provedla, vyzkoušejte si další a přečtěte si článek o tomto svátku.

Krásný zimní slunovrat! 

Ke stažení:

ZIMNÍ SLUNOVRAT_rozklady.pdf (283,7 kB)

Výklad: www.tarot-plzen.cz/news/vyklad-o-zimnim-slunovratu/

O ZIMNÍM SLUNOVRATU: 

Všeobecně se ale Vánoce v křesťanské církvi slaví až od 7. století. A co se slavilo předtím, v dobách, kdy ještě křesťanská církev neměla takovou moc? Zrození Slunce.
Také Slované měli ve svém panteonu sluneční bohy – Svaroga, „boha nebeského světla, přemožitele tmy a chaosu“, Dažboga, „boha Slunce“ a Svarožice – „boha ohně“. A také v jejich „kalendáři oslav“ měly slunovraty významné místo. Zcela jistě souvisely s uctíváním nejvyššího a nejstaršího slovanského boha – Svaroga. Ten měl syna Dažboga, boha Slunce. Dažbog se o zimním slunovratu jako dítě rodí, během jara dospívá, o letním slunovratu nabude vrcholné síly a začíná postupně stárnout, až o zimním slunovratu umírá. Co se ale děje mezi jeho úmrtím a narozením, v době, kdy je pozemský svět bez jeho ochrany? Tehdy na světě nastává chaos, mizí hranice mezi světem a podsvětím a mohou se k nám dostat nebezpečné bytosti, běsi a čerti. V noci chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly. Kromě toho můžete potkat i duše svých zemřelých předků.
Jak tomuto chaosu zabránit? Slované k tomu měli spolehlivý prostředek…
Element ohně byl nejdůležitějším prvkem, který oslavy zimního slunovratu provázel. Měl nejen funkci symbolickou, ale zejména ochrannou. Zapaloval se při západu Slunce (do sebe vstřebal poslední zbytek Dažbogovy síly) a musel hořet celou noc. Nebyl to žádný malý ohýnek, rozdělávala se pořádná „vatra“, u které se sešla celá vesnice. (To bylo později trnem v oku církvi – takže se ohně zmenšovaly a „přenášely“ pod střechu – odtud zvyk zapalování svíček…) Nechodilo se spát, ale celou noc se bdělo u ohně – na jediném bezpečném místě.
Nejdelší noc v roce ale měla i svou další stránku – byla kouzelná. Země se otvírala a vydávala své poklady, skály pukaly, kapradí rozkvétalo, pod sněhem kvetly louky a stromy plodily ovoce, divoká zvířata se budila ze zimního spánku a ta domácí mluvila lidskou řečí. Ze studny jste si mohli nabrat medovinu nebo víno, koryty řek proudilo zlato a stříbro.
A aby těch zázraků nebylo málo – člověk mohl nahlédnout do budoucnosti. Takže se věštilo – a to jak při večeři samotné, tak po ní. Louskaly se ořechy (zdravé jádro znamenalo zdraví a hojnost, poškozené nebo vysušené nemoc, bídu či dokonce smrt), krájelo se jablko apod. Svobodné dívky mohly ve studni uvidět obraz svého budoucího ženicha (což, koneckonců, známe z poezie K. J. Erbena)…
První sluneční paprsky následujícího dne a kokrhání kohouta oznamovalo znovuzrození Dažboga (či Božice).

Celý text na: http://www.e-stredovek.cz/view.php?cisloclanku=2007120002